Z Prahy do Teny

I. Článek, 19.února 2013, Ecuador, Tena 12:09 místního času, 22°C

Hu! Tak se hlásíme poprvé „lajf“ z cesty po rovníku.

Kde začít? Někde před dva a půl rokem, kdy jsme se vrátili z velké cesty po Latinské Americe a Aurora první den po příjezdu už chtěla zasejc jet zpátky do Ekvádoru….nebo to prostě jen zkrátíme na ten poslední čtvrt rok před odjezdem? No nebudeme z toho dělat román, že?  Na podzim 2012 to vypadalo již slibně s odjezdem. Chybělo vydělat jenom několik desítek tisíc na letenky, pojištění a spoustu těch nepostradatelně nutnejch věcí, co si musíte před cestou pořídit, abyste je tam s čistym svědomim rozdali nebo je ztratili:)S velkym požehnánim se nám to povedlo a my se někdy v půlce ledna dostali do takovýho toho předodjezdovýho stavu, kdy si píšete seznamy dlouhý jako páteční účet u Tesca, proškrtáváte je a pak do nich zase vpisujete další důležitý věci a pak to znova dokola přepisujete…Myslim, že se to u nás tentokráte ještě vystupňovalo tím, že s sebu bereme malou Zoju, kerý je 17 měsíců a vůbec nevim jak bych jí to alespoň trochu přiblížil, co s ní hodláme podniknout…no prostě do toho jde nevinně:) Letenky jsme sehnali na 14.února 2013 v 19:36 z Prahy přes Frankfurt, Panamu do Quita (Kita) v Ekvádoru(což i ve Španělštině znamená rovník). Týden před odletem jsme se dostali do tak silný cestovní horečky, že jsem furt někam lítal abyl trochu na nervy a nemohl sem se pořádně soustředit. Člověk prostě potřebuje takovej ten svůj klídek, rozpoložení nebo co, aby si dal dohromady ty svoje cajky a zabalil si je do pinglu. Musíme poděkovat rodině, hlavně babičkám a pradědečkovi, že helfli a my se mohli v klidu zabalit – takže moooc díky. Taky jsme si užívali ty naše tradiční jídla, jako sou chleba s máslem, kysaný zelí, zvěřina, štrůdl, žemlovka, bramborové knedlíky se špenátem, ovocný marmelády…Užívali sme si českej krásnej zasněženej les a tu naší krajinu. Mám pocit, že člověku před a po cestě nějak sepne a von vidí ten svět v trochu jinym nadhledu – zajímavý. No deme dál. Před cestou jsme udělali pár rozluček a bylo to fajn. Pak na Valentýna začalo jít do tuhýho a už jsem zase cejtil, jak se to všechno dostává k tomu jednomu bodu, po kterým začíná změna. Ten nastal kolem půl pátý, kdy jsme už museli jet na letiště a už jsme to všechno museli nechat za sebou a jen to nechat plynout. Modlili jsme se za dobrou cestu, bezpečnou a pohodovou. Taky jsme se hodně modlili za ochranu na cestě, hlavně u Zoji. Na letišti poslední ahoj a aj pár selzyček tam ukáplo a my se nechali vodbavit. Cesta byla dlouhatánánská, protože jsme dorazili do Quita až dalšího dne ve 11:30 (našeho šasu 16:30). Zoja to brala skvěle, až na to poblinkání v Quitu v ovocnym baru. Bylo toho fakt dost a těch změn habakuk. Z -3°C do +18°C z 300 m n m do 2000 m n m a o 6h méně to už jednoho nenechá bez následků. No, ok tak jsme se ubytovali v Quitu a pár dní se tam potloukali a snažili se srovnat si to v hlavě, kde to zase vlastně jsme. Lidi na nás koukaj, ale taky se dost smějou na Zoju, která tu má svoje druhý jméno Salia Kanil, aby v tom nebyl guláš:) No tak to prozatim stačí a další psaní jsem dáme zase za pár dnů. Mějte se fajn a opatrujte se.